Vzpomínka na Jakuba Hučína

Vzpomínka na Jakuba Hučína

Při zarmucující zprávě o úmrtí Jakuba se mi automaticky vybavila vzpomínka na naše první setkání.

Musím ovšem začít trochu zeširoka. Vymyslela jsem pro naše studenty předmět mezilidské vztahy, který jim měl pomoci vyznat se sám v sobě (kapitola Já člověk), naučit se společenskému chování, orientovat se v přátelství a partnerství, manželství a rodině, až po skupiny, strany, státy a končilo to politikou. Na odbornou problematiku jsem zvala hosty (psycholog, právník, ekonom, politik atd.), ale musel to samozřejmě zastřešovat všestrannější pedagog.

Po jedné mé přednášce pro veřejnost mi byl představen mladý muž, jáhen Jakub. Okamžitě mne zaujal všestranností zájmů, myšlenkami, nápady, takže jsem ho téměř okamžitě začala přemlouvat, aby si vyzkoušel učit, a to rovnou poměrně neznámý a složitý předmět. Teprve po několika dnech a prostudování toho, co ho čeká, svolil. Se studenty si porozuměl okamžitě, stejně tak s kolegy i rodiči. Jakubovi se v tomto předmětu podařilo plnit Komenského známé „škola hrou”. Kapitolu o víře a náboženství pojal nadčasově a hodina o židovském náboženství plná artefaktů, pohybu i tance a aktivity každého studenta, ohromila inspekci a pak ji chtěla vidět spousta odborníků. Nejvíce však znovu slyším v duchu rodiče a jejich: paní ředitelko, měla jste velmi šťastnou ruku, při výběru pana profesora (tenkrát ještě tak byli učitelé oslovováni). A já jim v duchu přitakávám – ano, to jsem měla. A i pak, když se zájmy Jakuba přelily i mimo školu, zanechal zde nesmazatelný otisk svého ducha.

Růžena Preissová, zřizovatelka Gymnázia Evolution