V rámci slovenského projektu: “ Kam vede nacionalismus a extrémismus“ vycestovali tři naši studenti pod vedením prof. Terezy Vodičkové na studijní cestu do zemí bývalé Jugoslávie. 

V neděli společně zamířili z Prahy do Bratislavy, kde se zúčastnili úvodního semináře, a dále do míst nám straším smutně známým ze zpravodajství z 90. let 20. století: Vukovaru, Dubrovníku, Srebrenice, Sarajeva…Jejich studijní cesta je doplněná o reflexe, diskuze, semináře. Jsme rádi, že se s vámi můžeme podělit o jednu z reflexí, kterou napsal Ondra Maryška ze sexty A.

 

První zastávka na našem putování post-jugoslávskými republikami byla Vukovar, barokní chorvatské město, jež bylo před třiceti lety během tří měsíčním obléhání Jugoslávskou lidovou armádou z 60% srovnáno se zemí. Po půl hodinovém kličkování ulicemi lemovanými polorozbouranými neopravenými domy, které ještě stále nesly následky strašného konfliktu, jenž tento region zasáhl vší silou, jsme nakonec dojeli do areálu vojenských exponátů z dob Jugoslávské občanské války, který kdysi sloužil jako kasárna chorvatské armády. Zde jsme stačili i přes časové obtíže projít všechno, co nám mohlo toto muzeum nabídnout, a ihned po dokončení prohlídky jsme se rozjeli směrem k ovčarskému památníku obětí masového vraždění nesrbských civilistů pocházejících právě z Vukovaru a jeho okolí. K našemu nemilému překvapení se z tohoto pochmurného pietního místa stala jakási modla všelijakých neuctivých fašisticky orientovaných chorvatských fotbalových ultras (zejména těch z Hajduku Split), kteří vyjadřují svůj soucit ověšováním pomníku fanouškovskými šálami, jež často nesou nepřátelské vzkazy rivalským Srbským týmům.

Na závěr dne jsme se odebrali do centra města, jímž nás prováděla sympatická srbská průvodkyně, avšak i přes její propagaci krás Vukovaru si nikdo nemohl nevšimnout těžkých ran, jež v minulosti utrpěl, a které jsou znát i v současnosti. Škody napáchané konfliktem jsou ještě stále intenzivně cítit i dnes a napětí mezi jednotlivými etnickými skupinami, jež nutí svá městská politická předsednictva skrývat veškeré veřejné nápisy jen proto, aby mohli co nejvíce omezit ty druhé, už tak dosti napjaté situaci v žádném případě nepomáhají. Říká se, že rány se hojí, ale některé zanechají hluboké jizvy.