Tři studenti GEVO Sázavská se zúčastnili společně s  prof. Terezou Vodičkovou studijní cesty do zemí bývalé Jugoslávie. Rádi uveřejňujeme texty Kristiny Dvořákové a Josefíny Topolové navazující na reflexi Ondry Maryšky o cestě do Vukovaru se zastávkou na seminář v Bratislavě.

V úterý jsme překročili hranice, jak federace Bosny a Hercegoviny tak Evropské unie. Večer jsme již za tmy dorazili do Srebrenice, malého horského městečka v Srbské republice, autonomní oblasti ve federaci Bosně a Hercegovině. Druhý den jsme se hned ráno vydali do muzea masakru v okolí Srebrenice, jednoho ze zásadních momentů srbsko-bosenské války. V roce 1993 byla totiž v okolí tohoto městečka OSN vyhlášena bezpečná zóna, prostor, kam se mohli uchýlit Bosňáci (Bosenští Muslimové) hledající ochranu před postupující armádou Bosenských Srbů, spojenou se zbytkem oficiální armády bývalé Jugoslávie, jejímiž členy byli především Srbové. Tyto jednotky, snažící se z území vyhnat bosenské obyvatelstvo, obklíčily Srebrenici, avšak i ony se musela řídit mezinárodními úmluvami a nenapadat zónu, kam se postupně stahovalo víc a víc Bosňáků. V tuto dobu do oblasti dorazili také vojáci OSN, kteří měli tuto zónu garantovat. Jejich mandát se však vztahoval jen na obranu vlastních životů nikoli obranu civilistů. Oni se tedy snažili zpříjemnit Bosňákům život, jak jen to šlo, nesměli však sáhnout k jejich obraně po zbrani.
Dva roky po zavedení bezpečné zóny však do Srebrenice dorazil Radko Mladic, velitel vojenských jednotek Bosenských Srbů, s plánem veškeré Bosňáky evakuovat na území pod bosenskou správou. Jedinou podmínkou byla kontrola, zda se mezi muži nenachází váleční zločinci. Na tuto dohodu OSN přistoupilo a jejich jednotky opustily zemi. Co však již vojáci OSN tušili, když oslavovali po návratu do Nizozemí, bylo, že takzvaná kontrola válečných zločinů byla maskování pro masakr všech mužů a chlapců starších 15 let. Tento čin bosenští Srbové následně odůvodňovali jako preventivní opatření – muži a chlapci byli potenciálními vojáky. V květnu 1995 zde bylo zabito asi 8000 Bosňáků, kteří byli pohřbeni v hromadných hrobech v okolí.  Zachránily se pouze děti a ženy, které byly ušetřeny a pár mužů, kteří utekli do lesů obklopujících město. Ani ti však neměli velkou šanci, protože, v okolí se pohybovaly paramilitární jednotky, nerespektující ani rozkaz evakuovat zbylé obyvatele.
V takovou situaci, když procházíte hřbitovem a vidíte spousty lidí s daty narození napříč celým stoletím, uvědomíte si, že to klidně mohl být váš otec, kamarád nebo mladší sourozenec. Že to, co se dělo na Balkáně před 30 lety, se klidně může stát dnes u nás. Přitom nesmyslnost tohoto činu ilustruje fakt, že všechny oběti spojují jen dvě věci, příslušnost ke skupině Bosňáků a datum 11. 5. 1995.

Sarajevo

Při přejezdu ze Srebrenice do Sarajeva nám řidič autobusu znovu dokázal, že pro něj gravitace neplatí, a naprosto precizními manévry nás dovezl až před hotel.
Tam jsme večeřeli s velvyslanci České republiky i Slovenska, kteří trpělivě zodpovídali naše dotazy na Bosnu a Hercegovinu, napětí v ní, její tři prezidenty, několik předsedů vlády, parlamentů, pejsků na ulici a tak podobně.

Ve čtvrtek jsme vyrazili do muzea Bosny a Hercegoviny, kde jsme viděli jak hrůzy války, tak i příklady lidské solidarity, pomoci a kreativity při každodenním přežívání v obklíčeném a osřelovaném Sarajevu. V hotelu jsme poté poslouchali tři příběhy pamětníků, kteří byli vězněni v zajateckých táborech, jeden v srbském, jeden v chorvatském a poslední v bosenském. Tento výběr byl ze strany organizátorů geniální, názorně nám ukázal a potvrdil, že “zločin nemá národnost” a že strašné věci se děly na všech stranách, a nepáchali je národnosti ani náboženství, ale lidi. Jeden z pamětníků nám dokonce popisoval, jak když se dostal ven ze zajetí, cítil strašnou nenávist, a založil si dokonce kavárnu jen pro Chorvaty, a ostatní slovně napadal a urážel, z této radikalizace se ale naštěstí probral i proto, že se setkal s ostatními zajatci, které věznili i Chorvati. Po této náročné aktivitě jsme, jak naši slovenští braťa rádi říkají, urobili reflexiu a vyrazili na volnou prohlídku Sarajeva.

V Sarajevu jsme se procházeli, pili hodně čaje, a hlavně si odpočívali od náročného tématu plného nenávisti, bolesti a smrti, které nás celou dobu provázelo. Stejně nám ho ale připomínaly všudypřítomné artefakty a památky, jako třeba most Suada a Olgy, což jsou první oběti války v BaH, kde jsme si vyslechli příběh Admiry a Bosca neboli Sarajevského Romea a Julie, etnicky smíšeného páru, který na něm byl zastřelen, když se snažil přejít na druhou stranu. Nebo takzvané Sarajevské růže, místa, kde vybuchl granát a na kterýchž se nachází náznak kráteru a cákanec červené barvy jak krve.

Stejně tak všudypřítomné stopy po výstřelech na domech, které nám znovu dokazují, že jizvy války se hojí pomalu, jak v lidech, tak ve městech jako je Sarajevo.

Kristina Dvořáková, Josefína Topolová