Autor: Agáta Tvrdíková 1.C

Určitě všichni žáci paní profesorky Borýskové vědí, že si není radno zahrávat s datem odevzdání samostatných prací do jakéhokoliv jejího předmětu. Tentokrát šlo o ZSV (základy společenských věd), a zadání spočívalo ve zhodnocení rozhovoru s malým dítětem (4-8 let), když maluje svou rodinu v podobě zvířecí i lidské. Pro některé žáky byl ale problém najít ve svém okolí malé dítě, a tak bylo docela hodně neodevzdaných prací. Obvykle paní profesorka takový přístup odmění pětkou za každý započatý týden neodevzdání, ale tentokrát udělala výjimku a dokázala zařídit výlet do nedaleké lesní školky s názvem „LeSnění“, kde bylo dohodnuto kreslení a rozhovory s dětmi ze školky.

Sraz byl ráno v 8 hodin na Hájích a odtamtud se jelo autobusem do Kunratic, tam jsme došli k jedné z vilek, která působila moderním dojmem, a nikdo nečekal, že je to právě lesní školka. U zadního vchodu od lesa si již některé děti hrály na pískovišti. Byly zde 2 lavičky s batůžky, pískoviště a takový zvláštní stan, který měl dřevěný základ s izolací a celý byl potažen plachtou, pokud znáte kouzelný stan z Harryho Pottera, tak tohle bylo hodně podobné (zvenčí působící malinkatě, ale uvnitř je nečekaně velký prostor).

Děti si nás tázavě prohlížely a přemýšlely, proč tam jsme. Ve stanu na nás čekalo občerstvení s teplým čajem a také křížaly (sušená jablka), v místnosti dominoval mini dřevěný stůl, s mini dřevěnými židličkami. Všichni se nějak ke stolu naskládali, a jelikož dětí nebylo tolik jako nás, tak většinou 2 studenti pracovali s jedním dítětem. Celkově bylo vidět, že vše co v místnosti je, bylo vytvořeno za spolupráce s dětmi a čišela z toho prostředí láskyplná atmosféra. Děti byly trošku vyděšené, a není se čemu divit, byly jim v průměru 3 roky a přišli tam za nimi 15-18 letí obři.

Původně jsem měla v plánu fotit fotoaparátem, ale cvakání foťáku je rozptylovalo, všichni totiž pracovali s velkým zaujetím, děti chtěly namalovat krásné obrázky a studenti se soustředili na pokládání otázek a zapisování odpovědí, proto jsem nakonec raději fotila telefonem a vše sledovala v tichosti  a s nadšením. Byla to skvělá zkušenost. Hodně se mi líbila situace, kdy se chlapečkovi chtělo plakat a paní učitelka s velmi soucitným pohledem i tónem hlasu řekla „Ty chceš pomazlit, viď?“ a šla chlapečka obejmout.

Bylo vidět, že učitelky mají k dětem velmi osobní vztah, stejně jako děti k nim. Některé děti spolupracovaly se studenty lépe, některé hůře, jak už to tak bývá, ale myslím si, že všichni mají spoustu podkladů pro své práce a děti nakonec příjemný zážitek.
A musím uznat, že kdyby ti opozdilci své práce odevzdali včas, tak se do této školky třeba vůbec nepodíváme, a to by byla velká škoda (ale né, že bych naváděla k pozdnímu odevzdávání prací, to ne J)