Na konci června jsme se rozhodli podpořit třídní kolektivy a třídní učitelé společně s dalšími kolegy připravili třídenní akce. Někdo zůstal v Praze a okolí, někdo vyrazil do západních Čech, dvě třídy byly v Českém ráji, jedna třída pomáhala na ekofarmě v Zašovicích, jedni byli u Mělníka, jedni splouvali řeku Orlici, jiní se vypořádali s nástrahami řeky Ohře a další poznávali krásy Sedlčanska. Byly to krásné dny. A jak to vypadalo na expedici, která měla cíle doslova nejvyšší, si můžete přečíst v článku 2.A v Krkonoších.

Sešli jsme se brzy ráno, bohužel ne na nástupišti 9 a ¾, ale na Černém mostě. Autobus nás úmornou tří hodinovou cestou přenesl do Špindlerova Mlýna. Z něj jsme se potom vypravili nahoru na horu. Nutno podotknout, že s kompletní výbavou, spacáky, karimatky a tak.

Cesta byla na uvítanou asi nejtěžší jakou si pro nás mohl KRNAP přichystat. Na oplátku jsme nahoře dostali nádherné výhledy a po domluvě se správcem i wellness. Což nikdo nečekal, a tak byl první večer příjemnější než si ho kdo představoval.    

Ten večer před námi ležela velká otázka, kterou jsme museli vyřešit… Chceme zítra jít celých 17km až do chaty pod úpatím Sněžky, i když předpověď říká, že to rozhodně není dobrý nápad? Přestože jsme nenaštvali žádný strom a nerozbili žádné auto, báli jsme se, že pojedeme domů. Na rozdíl od těch vymyšlených, naši profesoři se chtěli rozhodnout až ráno a tak jsme šli spát s vědomím, že zítřek na nás jistojistě něco chystá.

A měli jsme pravdu. Po snídani jsme se dozvěděli, co přesně na nás bylo nachystáno. Na Labské boudě jsme nakonec zůstali. A na další večer s wellness a hodným panem správcem si nikdo nestěžoval.

Když jsme nešli na Sněžku, museli jsme vymyslet jiné trasy. Přeci nebudeme celý den sedět v chatě. Naštěstí v našem okolí byla spousta míst, které je záhodno navštívit, když už jsme tady. Pro představu pramen Labe, Labské a Pančavské vodopády, Zlaté návrší, Sněžné jámy a kousek Polska. Špatné počasí nás tak jako tak na Labské boudě neminulo. Ovšem i přes něj a změnu plánu jsme druhý den zakončili pro nás už známými debatními kroužky do hluboké noci.

Poslední den bylo počasí  oproti druhému dni skvělé a právě v těchto momentech byla naše morálka na výši, užívali jsme si času venku na horském vzduchu. Na zatáčce před Špindlerovým Mlýnem jsme si všimli tabule, která pravila: “Bobová dráha 500m”, načež po krátké domluvě bylo rozhodnuto že bobová dráha je náš nový cíl. 

Po několika jízdách jsme nabyli nových sil, a vydali jsme se opět směrem Špindlerův Mlýn, který v ten moment vypadal jako malinký ostrůvek civilizace zasazený v moři skal a lesů. Celá krajina připomínala výjevy ze slavné trilogie knih Pán prstenů.

Po 9 km sestupu jsme konečně stáli na prahu přívětivě vypadající italské restaurace. Ven však vystoupil muž mluvící se silným italským přízvukem. Po chvilce domlouvání jsme zjistili, že v restauraci vypadl proud. Naštěstí se poblíž nacházela podobná restaurace, kde třída 2.A konečně zasedla ke stolu s hřejivou italskou atmosférou.

Na autobusové zastávce zavládl neklid, tříhodinová cesta autobusem s respirátory byla brutální poprvé, a nyní se měla na naši zpáteční cestě opakovat. Po příjezdu do Prahy došlo k naplňujícímu rozloučení, načež každý postupně odešel za obzor do západu slunce. Možná se této výpravě nepovedlo vylézt na Sněžku, nebo shlédnout všechny krásy těchto pahorků, přesto jsme však ušli 45 km a zažili jedinečné dobrodružství, na které nikdo jen tak nezapomene. 

Kolektiv autorů z 2.A